Jiří Ovčáček našel místo Peroutkova článku bezpečnostní prověrku Vratislava Mynáře

Nemožné se stalo skutečností a Jiří Ovčáček všem ukázal, že zázraky se dějí. Tiskový mluvčí nejslavnějšího průtokového ohřívače lihovin na světě dokázal něco, co popírá všechny přírodní zákony času a prostoru. Podařilo se mu totiž získat originál mýty opředenou bezpečnostní prověrku hradního šaškancléře Mynáře, který doteď od odpůrců prezidenta Zemana sklízel pouze posměšky a urážky. Na mimořádné tiskové konferenci to dnes oznámil sám šťastný nálezce.



S tím nejvyšším stupněm prověření má nyní Mynář přístup i do těch částí Pražského hradu, kam zatím zavítali pouze světoví lídři, nejvyšší státní činitelé, diplomaté a dva autobusy výletníků z Osvětiman. „Pan prezident mu tak nyní může s čistým svědomím svěřit i klíčky od hradní cisterny, aby si Hynek Kmoníček mohl taky trochu odpočinout od neustálého pendlování mezi Hradem a Karlovými Vary, odkud pro pana prezidenta vozí jeho tajný životabudič,“ řekl na tiskové konferenci Jiří Ovčáček.

O tom, jak a kde Mynářovu prověrku získal, nechtěl Ovčáček mluvit s tím, že „novinářská žumpa a póvl by to stejně nebyl schopen pochopit.“ Jelikož ale v naší redakci žádná podobná lůza není, pan Ovčáček nám po tiskové konferenci za zavřenými dveřmi exkluzivně popsal, jak ke šťastnému nálezu došlo:

„Bylo něco po desáté ráno a já jsem jako každý den v tuhle hodinu vynášel první dvě tašky prázdných lahví. Za kontejnery jsem ale ve stínu v průjezdu viděl mizet nějakou neznámou postavu, odhadem to byl zřejmě muž. Odepjal jsem tedy od pasu kozáckou šavli, kterou podle interního nařízení pana prezidenta musíme v areálu Hradu všichni povinně nosit, abychom mohli v případě potřeby bránit demokracii proti muslimům nebo idiotům, kteří nám na stožáry věší trenýrky. Vyrazil jsem za ním a chtěl jsem jménem lidu zjistit jeho totožnost, případně mu odebrat veškeré nepovolené spodní prádlo. Neznámý muž se ale dal na útěk, a proto jsem s šavlí v ruce vyrazil za ním.

Muž se mě sice snažil setřást, ale jelikož znám Hrad jako své vlastní boty, držel jsem tempo a čekal, až udělá nějakou chybu. Asi po dvaceti minutách hry na kočku a myš vběhl muž do místnosti, která však byla z druhé strany zatarasená. Do té místnosti jsme totiž jednou na dva týdny za trest zavřeli Kmoníčka, když si chtěl ušetřit práci a místo do Varů zajel natankovat do Božkova. Oba jsme ale v tu chvíli věděli, že z místnosti není úniku. Neznámý se otočil a naše pohledy se setkaly. V jeho očích bylo vidět, že by se v něm v tu chvíli krve nedořezal. Já se ale rozhodl, že to svou šavlí přeci jen zkusím. Když jsem ale vykročil vstříc neznámému muži, ten sáhl po nějakém neznámém přístroji, který měl na předloktí, stiskl pár tlačítek a přímo před mýma očima zmizel. Vypařil se. Byl zkrátka fuč.

Chtěl jsem se tedy vrátit a vyhodit tašku s lahvemi, kterou jsem pořád svíral v druhé ruce. Všiml jsem si ale, že na zemi po muži zůstal ležet nějaký papír;  musel mu vypadnout z kapsy. Když jsem ho rozložil a přečetl, nemohl jsem věřit vlastním očím. Byl to právě ten dokument, který jsem dnes vám i všem ostatním na konferenci ukázal.“