Češi jsou nejšťastnější, když si mohou stěžovat, tvrdí nová studie

Nová studie Středoevropského institutu behaviorálních studií v Kroměříži odhalila, co stojí za chronickým stěžovatelstvím českého národa. Podle vědců vlastní Češi speciální gen, pracovně označený jako čecháčkomicus, který je činí šťastnými hlavně ve chvíli, kdy si mohou na něco stěžovat.

Gen se podle autorů vyvinul jako evoluční výhoda. V pravěkém prostředí, kde za každým rohem číhala smrt a šavlozubý tygr, přežili nejen ti nejsilnější, ale i ti, kdo se do zbytečných akcí a lovu raději nepouštěli a svou bezmoc proměnili v reptání u ohně a čekání, až jim ostatní na základě jejich cenných rad, jak správně lovit, donesou mamutí maso pod nos. Konstantní kritikou všeho kolem sebe si navíc Češi vyvinuli mimořádný cit pro to, vědět všechno nejlíp, protože kdo kritizuje, musí být sám připraven kritice čelit. Každý Čech je proto špičkový fotbalový trenér, zkušený politolog a během pandemie i přední virolog. Že tyto obory nikdy nestudoval, je jen dalším důvodem ke stížnosti.

Tým měřil hladinu kortizolu před a po verbalizaci nespokojenosti. U českých respondentů, kteří dostali prostor postěžovat si, klesl stresový hormon v průměru o 38 procent. Kontrolní skupina složená z Američanů naopak po ventilaci vzteku vykázala hladinu kortizolu vyšší. Zdá se tedy, že zatímco Čechy stěžování uklidňuje, ostatní národy stresuje, a proto si raději nestěžují a na první pohled vypadají šťastnější.

Průměrný Čech dosáhne při obyčejné návštěvě hospody, kde si postěžuje na celý svět, takřka stavu nirvány. Při dostatečné frekvenci návštěv by podle vědců mohl celý národ dojít osvícení a povznést se na vyšší úroveň bytí. Češi by tak po Anticích byli druhou evolucí lidské rasy, které se to povedlo.

Předmět stížnosti je přitom druhořadý. Češi si stěžují na fotbal, na hokej, na ceny másla i na vládu, a je úplně jedno, jaká zrovna vláda je. Klíčové není, na co se reptá, ale že se reptat může.

Stejnou logikou autoři vysvětlují i pád předchozího režimu. Konec komunismu podle nich nezpůsobili disidenti ani ekonomický kolaps, ale moment, kdy systém zablokoval primární stresovou ventilaci národa, tedy hlasité stěžování na vládu. Ve chvíli, kdy za reptání hrozil Jáchymov a uranové doly, přestal být systém udržitelný. Po čtyřiceti letech tak nevyhnutelně padl, a nebýt ruských tanků, padl by už o dvacet let dříve.

A zatímco tak náhodní Češi na ulici vypadají, že by všechny kolem sebe nejraději postříleli, usměvaví Američané, kteří si skoro na nic nestěžují, pak jdou a skutečně všechny postřílí.